Ministranti
Co by měl každý ministrant vědět?


Základní liturgické barvy


Bílá - Barva radosti. Používá se o svátcích Panny Marie, andělů, ve vánoční a velikonoční době a svátky svatých, kteří nezemřeli mučednickou smrtí.
 
Červená - Barva lásky, ohně a krve. Používá se na Květnou neděli, Velký pátek, svatodušní svátky, na svátky a památky mučedníků.
 
Zelená - Barva naděje. Používá se v neděli a všední dni mezidobí.
 
Fialová - Barva pokání. Používá se v době adventní, postní a také při mších za zemřelé a při pohřbu.
 
Zlatá - Barva důstojnosti, slavnostnosti, proto se používá při velkých slavnostech.
 
Růžová - Vyjadřuje radost z příchodu Ježíše, z toho, že vykoupí lidi. Používá se jen o 3. neděli adventní a 4. neděli postní.


Liturgické předměty


Kalich - Je zhotovený z ušlechtilého materiálu a je pozlacený.
Mešní paténa - Dává se na kalich mezi purifikatorium a Palu. Je na ní připravená velká hostie.
Purifikatorium - Ručník na utření kalicha a pateny. Má vyšitý křížek uprostřed.
Palla - Čtverec z pevné látky, potáhnutý ozdobnou látkou. Klade se na kalich (chrání před pádem nečistoty do kalicha).
Korporál - Čtverec z bílého plátna. Na rozložený korporál se klade kalich s patenou, cibórium nebo monstrance. Způsob rozkládání je na obrázku.
Kalichové vélum - Přikrývka na kalich. Má stejnou liturgickou barvu jako ornát.
Konsekrační patena - Dává se do ní chléb, který se při mši svaté proměňuje v tělo Kristovo.
Patena (k svatému přijímání) - Plochý tácek, který má zabránit pádu svaté hostie na zem i jejím částečkám.
Konvičky - Skleněné nebo kovové nádoby na víno a vodu. Někdy bývají označeny:
  • V = víno
  • A = voda (z latinského slova aqua).
Lavabo (Manutergium) - Ručník na utření rukou kněze po umytí. Většinou se dává na konvičky. Má být bezpečně rozlišitelné od purifikatoria.
Kadidelnice - "Nádoba" zavěšená na řetízkách. Součástí je kovová nádobka na uhlí, do které se sype kadidlo. Používá se při slavnostní mši svaté a požehnání.
Loďka - Kovová nádobka s kadidlovými zrny a lžičkou.
Aspergil - Nádoba na svěcenou vodu s kropáčem, kterým se kropí lid, nebo se používá při žehnání.
Cibórium - Velký kalich s víčkem. Uchovávají se v něm proměněné hostie ve svatostánku.
Cibóriové velum - Ozdobná přikrývka, která může být na cibóriu.
Monstrance - Pozlacená schránka, do které se dává velká proměněná hostie. Používá se při výstavu Svátosti Oltářní.
Pyxida - Schránka, ve které se uchovává velká proměněná hostie do monstrance.
Lunula - "Půlměsíc", ve kterém je zasunuta velká hostie (ať je v monstranci či pyxidě).
Abluční nádobka - Nádobka nacházející se u svatostánku, kde si kněz po uložení Nejsvětější svátosti (nepurifikuje-li) omyje prsty.

 

Liturgický rok


Co se odehrávalo v životě Ježíše Krista historicky, to se v liturgii odehrává znova tajemným způsobem. Každý rok si připomínáme všechny události Ježíšova života od jeho příchodu na zem až po nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého.

V liturgickém kalendáři (direktář) jsou označené jednotlivé dny a k nim příslušná památka, svátek, slavnost a jaká je příslušná doba.

Období liturgického roku:

  1. Advent - Doba čekání na příchod Pána Ježíše. (4. neděle adventní)
  2. Vánoce - e to období, ve kterém slavíme tajemství narození Pána Ježíše. Začíná Narozením Páně (vigilií 24.12.) a končí svátkem křtu Páně.
  3. Půst - Je to období příprav na Velkou noc. V centru je utrpení a smrt Pána Ježíše. Začíná Popeleční středou a končí ranní mší na Zelený čtvrtek. Trvá 40 dní
  4. Svatý týden - Tvoří jej Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Vzkříšení Pána Ježíše. (+dny mezi)
  5. Velikonoční třídenní - Začíná na Zelený čtvrtek večerní mší svatou a končí oslavou zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista.
  6. Velikonoční doba - Začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně a konči slavností Seslání Ducha Svatého. trvá 50 dní
  7. Liturgické mezidobí - Během roku v údobí 33 bebo 34 týdnů je liturgické mezidobí, které vyplňuje celý zbytek roku mimo výše jmenované údobí.
    V tomto období si také připomínáme působení a kázání Pána Ježíše a také oslavujem nejvíc památek svatých a to zpravidla v den jejich smrti nebo narození nebo svatořečení či blahořečení.
    Má dvě části:
    1. Začíná svátkem Křtu Páně a trvá až do Popeleční středy.
    2. Začíná pondělím po seslání Ducha Svatého a končí týdnem po slavnosti Krista Krále.

 

"Výpočet" slavení velikonoc


Velikonoce jsou pohyblivé svátky a proto se dají určit podle následujícího pravidla:
  1. Od prvního jarního dne nalezneme první jarní úplněk.
  2. Neděle po prvním jarním úplňku je slavnost Vzkříšení Páně.
  3. Odpočítáme směrem zpět 6 kalendářních týdnů a středa před je Popeleční středa. (rozsah 40 dní bez postních nedělí)

 

Liturgická symbolika


Chléb - Chléb, přinášený na oltář je znamením lidské práce, dobrých skutků, které dáváme Bohu v oběť. Vznikl z mnohých zrn. My, i když je nás mnoho, máme být všichni jedno.
Víno - Mešní víno se vyrábí z hroznů. Po lisování se nechá kvasit. Musí být přírodní, bez cukru a jiných přísad. Při mši svaté symbolizuje bolest, utrpení. Promění se na Kristovu krev. Když přinášíme víno na oltář, máme s ním obětovat i naše trápení a těžkosti.
Víno s kapkami vody - Při přípravě darů kněz do kalicha s vínem přidává pár kapek vody. To znamená, že k Ježíšovy oběti chceme přidat i sebe. Voda se spojí s vínem tak, že sa nedají rozdělit. I my tak chceme být spojeni s Kristem.
Voda - Voda dává život a očisťuje. Při křtu znamená: Bůh odpouští hříchy a dáva milost posvěcující. Když ministrant leje vodu knězi na ruce, kněz se modlí: "Pane, smyj ze mě mou nepravost a očisť mě od hříchu."
Sůl - Má konzervační účinky. Přidává se do svěcené vody ("tříkrálové"). Sůl udržuje vodu čistou. Podobně působí i Ježíš v nás. Sůl také dává chuť jídlu. Ve svěcené vodě připomíná, že s Ježíšem se náš život neskazí a bude mít "správnou chuť" - dávat dobrý příklad.
Kadidlo - Když se zrnka kadidla nasypou na rozžhavené uhlí, vydávají vonný dým. Stoupající dým je symbolem naší modlitby, která má být Bohu příjemná. V Římské říši se kadidlo zapalovalo před důležitými a vysokopostavenými osobami - stalo se znamením úcty a klanění. Kadidlo užívané při mši svaté má sloužit k Boží oslavě, vyjadřuje naši úctu a klanění Bohu.
Oheň, světlo svící - Připomíná Pána Ježíše, který o sobě řekl: "Já jsem světlo světa." (Jan 7,12)
Popel - Popel je znamením pomíjejícnosti, nic netrvá věčně jen Bůh. Na popeleční středu se uděluje popelec, který pochází ze spálených ratolestí z loňské Květné neděle. Přijetím popelce dává člověk najevo, že si uvědomuje pomíjejícnost všeho, že svou jedinou jistotu má v Bohu.
Olej - Olej je znamením síly. Ve starém Římě se zápasníci potírali olejem, aby lépe vyklouzli nepříteli z rukou. Plavci, kteří mají být dlouhou dobu ve studené vodě, natírají se olejem, aby lépe odolávali chladnému prostředí. V liturgii se olej používá při křtu, biřmování, svátosti pomazání nemocných a při svěcení kněží.

Druhy olejů:
  • olej katechumenů (C)
  • Pomazání katechumenů olejem má být znamením posily v boji se zlým duchem.
  • olej nemocných (I)
  • Při udělování svátosti pomazání nemocných se používá olej nemocných (Oleum infirmórum). Olej má též léčivé účinky - tlumí bolest.
  • Svátost pomazání nemocných posiluje nemocné na duši i na těle, mírní jejich bolest a úzkost.
  • křižmo (CH) Je to olej, do kterého jsou přidány vonné přísady. U Izraelitů a jiných tehdejších národů uváděli krále do úřadu tak, že je pomazali olejem. Také slovo "Kristus" znamená "Pomazaný". Pomazání křižmem při křtu nebo biřmovaní znamená převzetí úlohy žít podle Ježíše.
Tyto oleje světí biskup v katedrále na Zelený čtvrtek dopoledne.

Hlas zvonečku - Upozorňuje na něco velmi důležitého. Ohlašuje začátek mše svaté. Při pozdvihovaní nás upozorňuje na přítomnost Krista na oltáři.
Zvon na kostelní věži svolává lidi na mši svatou nebo k modlitbě.
Řechtačka (klepačka) - Používá se místo zvonečků na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Jejich zvuk je symbolem smutku nad Ježíšovým utrpením a smrtí. Na Bílou sobotu večer zase znějí zvony - ohlašují radost z Kristova vzkříšení.

 

Osoby slavící liturgii


  • předsedající
    1. zahajuje a řídí bohoslužby
    2. vybízí přítomné k modlitbě
    3. pronáší modlitby jménem celého shromáždění (předsednické modlitby)
    4. pronáší homilii
    5. uděluje závěrečné požehnání
  • BISKUP
    1. hlavní liturg v diecézi – předsedá vždy, je-li přítomen
    2. rozhodne-li se nepředsedat slavení eucharistické oběti, přesto sám řídí bohoslužbu slova a na konci uděluje požehnání
  • KNĚZ
    1. předsedá slavení liturgie, není-li přítomen biskup
    2. spolu s biskupem může koncelebrovat při slavení eucharistické oběti a při slavení svátostí, (kromě svěcení jáhnů, kněží a biskupů)
  • JÁHEN
    1. čte evangelium
    2. pečuje o eucharistii (služba u oltáře, podávání svatého přijímání)
    3. pronáší výzvy a pokyny
    4. v některých případech může zastávat službu předsedajícího, není-li přítomen kněz nebo biskup, (koná přitom všechny obřady a pronáší texty, včetně homilie, stejným způsobem jako kněz):
      1. při samostatné bohoslužbě slova
      2. při adoračních bohoslužbách
      3. při slavení svátosti křtu a manželství na základě výslovného zplnomocnění
      4. při slavení denní modlitby církve v kostele
      5. při pohřebních obřadech
      6. při slavení některých svátostin
  • AKOLYTA
      laik ustanovený k službě u oltáře
    1. připravuje oltář a posvátné nádoby
    2. přisluhuje knězi a jáhnovi
    3. pečuje o přípravu těch, kdo mají vykonávat některé další služby (např. nosit knihu, kříž, svíce, vodu, kadidlo, apod.)
  • MIMOŘÁDNÝ PŘISLUHOVATEL
      není-li přítomen kněz nebo jáhen, nebo jsou zaneprázdněni jinou pastorační činností anebo počet věřících je veliký, že by svaté přijímání trvalo příliš dlouho, může v takových případech se mu též svěřit podávání svatého přijímání; může vystavit Nejsvětější svátost a po skončení adorace ji opět uschoval (ovšem bez požehnání)
  • LEKTOR
    1. předčítá v liturgickém shromáždění texty biblické (kromě evangelia) i nebiblické
    2. může přednášet jednotlivé výzvy přímluvách
    3. může jako ŽALMISTA přednášet responsoriální žalm mezi čteními
    4. není-li přítomen ustanovený lektor, může ho zastoupit některý jiný laik určený k tomuto úkolu předsedajícím
  • SCHOLA
    1. je součástí celého shromáždění
    2. zastupuje shromáždění při přednesu náročnějších melodií
    3. podporuje společný zpěv (podobně i hudebníci, včetně varhaníka)
  • KANTOR
      začíná a řídí zpěvy lidu (zejména chybí-li sbor zpěváků)
  • KOMENTÁTOR
    1. vysvětluje složitější nebo méně známé obřady a napomáhá jejich snazšímu pochopení (jeho výklad má být předem připraven)
    2. stojí přitom na vhodném místě před věřícími (ne na ambonu)
  • CELÉ SHROMÁŽDĚNÍ
    1. společně koná úkony a pronáší texty, které mu přísluší
    2. účastní se dialogu s předsedajícím
    3. naslouchá čtením a homilii
    4. vnitřně se připojuje k modlitbám předsedajícího a přidává k nim své “Amen”
    5. ti, kdo přinášejí dary k oltáři nebo konají sbírku, dělají to v zastoupení ostatních
  • laické služby
      LAIK (svým biskupem k tomu pověřený)
    1. v případě potřeby může předsedat slavení bohoslužby slova (není-li ani jáhen)
    2. podávat svaté přijímání mimo mši svatou
    3. předsedat denní modlitbě církve
    4. zastupovat kněze (nebo jáhna) při pohřebních obřadech a při slavení některých svátostin
    5. některé úkony a texty které nekoná:
      • nikdy neužívá pozdravu “Pán s vámi”
      • neuděluje závěrečné požehnání
      • místo homilie přečte text připravený knězem nebo jáhnem
  • laická výpomoc při svatém přijímání:
    1. v případě potřeby, může místní ordinář pověřit některého laika, aby pomáhal podávat nebo donášel nemocným svaté přijímání (je-li k dispozici akolyta, má přednost)
    2. toto pověření může být dáno na delší dobu obřadem k tomu určeným nebo jednorázově pro určitou příležitost prostřednictvím zplnomocněného kněze žehnací formulí uvedenou v misálu
    3. laik vybraný k plnění tohoto úkolu má být předem řádně poučen, jak si má při této službě počínat
  • služby bez pověření
    1. na základě všeobecné účasti na Kristově kněžství, získané při křtu a biřmování
    2. všechny laické služby mohou vykonávat muži i ženy (pouze trvalé ustanovení k službě akolytů a lektorů je svěřováno jen mužům)


Liturgické úkony a postoje


mají skutečný a plný význam pouze tehdy, když jimi chceme vyjádřit aktivní účast
  • vyjadřují se jimi jednotlivci
  • celé společenství nebo zástupci jménem společenství
  • společným konáním se dává najevo jednota všech v Kristu

 

Postoje zaujímající na nějakou dobu:



1) chůze (kráčení) - k oltáři vyjadřuje připravenost ke službě

2) klečení (klanění, adorace) - je výrazem pokání, pokory, lítosti
3) stání - vyjadřuje naši úctu k Bohu, připravenost
4) sezení - vyjadřuje soustředěnost, usebrání a naslouchání
5) prostrace - výraz nejhlubší pokory a úcty

6)sepjaté ruce - vyjadřuje naše směřování k Bohu, který nás převyšuje

7) rozpjaté ruce - projev "očekávající pomoc shora"
8) vkládání rukou - je znakem předání ducha svatého

Úkony jednorázové

9) úklony - je výrazem vzdání úcty
10) pokleknutí - je vzdání úcty Pánu
11) podání ruky - vyjadřuje projev přátelství, odpuštění, jednoty

2) bití v prsa - znamená pokoru a lítost

 

Schéma liturgie


VSTUPNÍ OBŘADY

Příchod
      • průvod kněze a přisluhujících
      • vstupní zpěv (místo zpěvu může být antifona z misálu )
Pozdravení oltáře a shromážděného lidu
      • v presbytáři kněz a přisluhující pozdraví oltář (může též okouřit )
      • znamení kříže
      • pozdrav
Úkon kajícnosti
      • kněz uvede věřící do mešní liturgie
      • kněz vyzve k úkonu kajícnosti
      • koná jej celé shromáždění všeobecným vyznáním hříchů, je zakončeno prosbou za odpuštění
Kyrie
      (pokud nebylo v úkonu kajícnosti) “prosba o jeho milosrdenství ”
      • zpívají (popřípadě recitují) všichni
      • každé zvolání se opakuje dvakrát
Gloria
      • oslavný zpěv “Sláva na výsostech . . . “
      • bývá o nedělích (mimo adventní a postní), slavnostech, svátcích a při význačných příležitostech
Vstupní modlitba
    • kněz vybídne lid k modlitbě
    • chvilka mlčení
    • modlitba
    • souhlasné “amen”

 

BOHOSLUŽBA SLOVA

Biblická čtení
      - úkol předčítání není jen úkolem předsedajícího, nýbrž přisluhujících:
      • lektor
      • jiný pověřený věřící
Mezizpěv
      (responsoriální žalm) navazuje na první čtení
      • pokud se nezpívá, má se recitovat (ale, aleluja či žalm před evangeliem se mohou vynechat)
Evangelium
      -"radostná zvěst"
      • výzva kněze (popřípadě jáhna)
      • (okouření)
      • předčítání evangelia
Homilie
      • výklad zaměřený na něco z přečtených úryvků Písma svatého
      • o nedělích a zasvěcených svátcích je povinná, doporučuje se v ostatní dny
Kredo
      • připomínka pravd víry před slavením eucharistické oběti o nedělích a slavnostech
Přímluvy
      • krátce vybídne věřící k modlitbě
      • jednotlivé úmysly přednáší jáhen, přisluhující nebo někdo jiný
      • zakončí závěrečnou modlitbou
      • uzavírají bohoslužbu slova
pořadí proseb:
  • za potřeby církve
  • za státní představitele a spásu celého světa
  • za ty, které tíží jakékoli nesnáze
  • za místní společenství
  • za spásu celého světa
  • vláštní příležitosti

 

SLAVENÍ EUCHARISTIE

Přinášení darů
      – chléb a víno
      • příprava oltáře (korporál, purifikatorium, misál, kalich)
      • kněz či jáhen přijímá dary od věřících (dary se kladou na oltář za předepsaných modliteb)
        (je možné převzít zároveň i peníze nebo jiné dary – uloží se na vhodném místě mimo oltář)
      • (okuřování)
      • kněz si umývá ruce
      • výzva, aby se všichni spojili s modlitbou kněze
      • modlitba nad dary

Eucharistická modlitba
    (věřící se podílejí aklamacemi)
    • díkůvzdání (vyjádřené prefací)
    • aklamace (Sanctus)
    • piklese ( prosba za proměnění darů v Kristovo tělo a krev)
    • proměňování
    • anamnese (připomínka Kristova utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení)
    • podání oběti (“aby Bůh byl všechno ve všech”)
    • prosby (oběť za církev i za živé i mrtvé věřící)
    • doxologie

 

PŘIJÍMÁNÍ

Modlitba Páně
      • výzva k modlitbě
      • modlitba věřících
      • embolismus (vsuvka kněze)
      • doxologie lidu
Pozdravení pokojeLámání chlebaSmíšení
      • kněz část hostie pustí do kalicha
      • lid přitom zpívá nebo recituje “Beránku Boží . . . ”
Přijímání
      • úkon pokory slovy evangelia (“Pane, nejsem hoden”)
      • přijímání těla Páně (nebo pod obojí způsobou)
      • podávající:
        • řádně – biskup, kněz, jáhen
        • mimořádně - pověření akolyté, k tomu pověření laici,
        • v případě potřeby může kněz jednorázově pověřit laika
Díkučinění
      • “chvíle ticha”
Modlitba po přijímání
      • kněz vybídne lid k modlitbě
      • chvilka mlčení
      • modlitba
      • souhlasné “amen”

místo pro ohlášky a jiná sdělení

Závěr
      • požehnání
      • znamení kříže
      • propuštění lidu
Odchod
    • v presbytáři kněz a přisluhující pozdraví oltář
    • odchází kněz a přisluhující
    • zpěv na závěr

 

Liturgická roucha


Vývoj bohoslužebného oděvu

Novozákonní liturgické oblečení se nevyvinulo ze sakrálního oděvu starozákonního kněžstva, ale ze světského šatu běžného tehdy v celém řeckořímském světě. Neexistuje žádný apoštolský příkaz ani příkaz starší doby, který by předpisoval, jak má vypadat liturgické oblečení. V prvních dobách se při liturgických slavnostech užíval stejný oděv jako v běžném životě. Ani hierarchické stupně se neodlišovaly vnějšími odznaky. Při liturgické slavnosti zaujímali nositelé jednotlivých služeb určité místo, a tím byla naznačena jejich služba i postavení.

Spodní liturgická roucha

Z antické tuniky vznikla alba. Původně byla liturgickým oděvem pro všechny osoby, které měly vyšší svěcení, případně i pro kleriky. Bělostná barva značí svatost, obnovu života, čistotu duše v posvěcující milosti.

Není-li alba upravena tak, aby odpovídala postavě, je třeba cingulum. Je to bílá šňůra, kterou se alba zachytí a upraví do patřičné délky. Symbolický význam je uchování svatosti, kterou alba naznačovala, nebo provazy, jimiž byl Kristus bičován.

Z alby vznikly dva oděvy: rocheta a superpelice. Liší se v podstatě jen šířkou rukávů (superpelice vznikla na severu, kde se oblékala na kožich, proto musela mít široké rukávy). Rocheta je vlastně od počátku mimoliturgický oděv, tvoří spíš základ oděvu chórového.

Za zmínku stojí ještě amikt neboli humerál, což je látka, kterou se zahalovala hlava při oblékání liturgických rouch, a teprve poté nebo až u oltáře byla spouštěna na ramena, takže tvořila jakýsi límec. Nyní má podobu čtyřhranného šátku s tkanicemi, kterou kněz obléká jako první pod albu kolem krku. Prakticky brání ušpinění mešních rouch. Amikt byl zdoben krajkami a vyšíváním a symbolicky znamenal přilbu spásy.

Vrchní liturgické oblečení

Původní široký plášť s otvorem pro hlavu se dlouho neudržel. Ve středověku se začal po stranách zkracovat a výsledkem byl tvar, který známe jako barokní kasuli (ornát): přední díl je podobný jakési zástěře a zadní desce z tvrdého neohebného materiálu. Tento typ se příliš nehodí pro celebrování tváří k lidu, protože je zdobený především na zádech. Neodpovídá také požadovanému návratu ke střízlivosti a prostotě v liturgii. Proto je poslední dobou tendence vrátit se opět ke gotickým barokním ornátům a splývavým střihům.

Kasule je nyní výhradně kněžský oděv, ale ve staré době patřila všem stupňům svěcení. Užívá se při mši svaté, případně při všech obřadech, které se mší svatou souvisejí.

Z vrchního antického oděvu se také vyvinul pluviál (cappa). Původně to byl plášť do deště (latinsky pluvia - déšť), proto byl opatřen kapucí. Vpředu je otevřený a je opatřen sponou. Když kapuce přestala sloužit původnímu účelu, proměnila se ve zdobený štít. Pluviál není rezervován žádnému svěcení, může jej nosit klerik stejně jako biskup. Používá se při procesích, požehnání, chórové modlitbě.

Pro jáhna je bohoslužebným rouchem dalmatika. Je to vrchní oděv ve tvaru T se širokými rukávy v liturgických barvách.

K liturgickým oděvům patří také štóla. Je to dlouhý pás látky, který kněz a biskup nosí okolo krku tak, že její dva konce volně splývají vpředu, jáhen ji nosí na levém rameni a její dva konce má sepnuty u pravého boku. Její původ se dá dost těžko vystopovat, v současnosti je však označením stupně svěcení. Symbolický výklad jí přisoudil význam jha Páně a rozuměl tím závazky svěcence.

Tímto výčtem není zdaleka vyčerpáno bohatství rouch a odznaků, se kterými se můžeme při bohoslužbě setkat. V některém z dalších čísel se budeme věnovat např. biskupským rouchům a insigniím.


 

Liturgické oblečení


Možnosti oblečení:

  • Ministrant - Sukně(komže), límec, superpelice, klerika, alba, cingulum.
  • Jáhen - Klerika, (humerál), alba přepásaná cingulem, štola , dalmatika.
  • Kněz - Klerika, (humerál), alba, cingulum, štola, ornát.

 

Jednotlivosti oblečení:

  • humerál Humerál - Obléká se pod albu okolo krku. Dnes se nepoužívá
  • štola Štola - Je znakem kněžské služby. Nosí ji jáhen, kněz a biskup. Je to pás látky, který splývá jáhnovi z levého ramena na pravý bok, knězi a biskupovi splývá přes obě ramena dolů.
  • ornát Ornát - Vrchní liturgický oděv kněze a biskupa.
  • Superpelice - Bílá košile se širokými rukávy a hranatým výřezem okolo krku.
  • cingulum Cingulum - Provaz nebo pás, kterým se přepásává okolo pasu.
  • alba Alba - Dlouhá bílá tunika, která sahá po kotníky.
  • klerika Klerika (tunika) - Černý oděv sahající až po kotníky.
  • Dalmatika - Svrchní oděv jáhna.
  • rocheta Rocheta - Košile se širokými rukávy bez hranatého výřezu, při krku stažená (např. zavázkami).
  • Pluviál - Dlouhý ozdobný plášť. Může se používat při procesích, průvodech, požehnání, svatbě, pohřbu (mimo mši).
  • límec Límec - Obléká se na ramena pod superpelici.
  • sukně Sukně (komže) - Dlouhá sukně, která sahá až po kotníky.

 

Další pojmy:

  • Hábit - Řeholní oděv. Každá řehole má svůj vlastní typický oděv.
  • Velum - Široký ozdobný pruh látky, který zakrývá ramena a ruce kněze při požehnání a přenášení Nejsvětější svátosti.

 

Liturgické knihy


Misál - Obsahuje všechny modlitby ke mši svaté. Je zároveň uspořádán podle pořadí jednotlivých částí mše svaté a liturgického roku.

Lekcionář- Obsahuje čtení ze starého i nového zákona a žalmy. Název pochází z latinského slova "lectio" = čtení. Má šest dílů:
  1. Neděle (nedělní cyklus A, B, C) a slavnosti Páně.
  2. Všední dny doby adventní, vánoční, postní a velikonoční
  3. Všední dny liturgického mezidobí od 1. do 17.týdne (feriální cyklus 1-lichý a 2-sudý)
  4. Všední dny liturgického mezidobí od 17. do 34. týdne (feriální cyklus 1-lichý a 2-sudý)
  5. Slavnosti, svátky a památky Panny Marie, svatých, o posvěcení kostela.
  6. K různým příležitostem:
    1. Mše spojené s určitými obřady a za různé potřeby.
    2. Mše votivní, za zemřelé.
Kancionál (nepatří mezi liturgické knihy) Obsahuje písně, které zpíváme při bohoslužbách. Název pochází z latinského slova "cantus" = zpěv.
 
 
 

Co to znamená být ministrantem?


Ministranti v akci

Být ministrantem, je náročná služba, protože vyžaduje od mladého člověka mnoho věcí. Nejen umět to, jak se chovat a přisluhovat u oltáře (jak držet knížku, nebo jak stát apod.), ale i jak se chovat jako křesťan.

Latinské slovo ministrare se dá přeložit jako "sloužit", což znamená druhému člověku činit to, co si přeje. A to není vždy lehké! Ježíš při své poslední sederové večeři (pascha) nám lidem ukázal, jak bychom měli prokazovat svoji autoritu a moc (Jan 13, 1-20)

Naše moc je podle jeho odkazu ve službě. Proto již dva tisíce let se církev snaží ostatním sloužit (ať už je to svátostmi, charitou, řeholními společnostmi atd.). Ten, kdo má rád Boha, se často ptá: „Jak ti mám Bože sloužit ve svém životě?“ A pokud člověk má chuť se z lásky k Bohu zapojit do služby a pochopí, že by se měl dát do služby druhým, potom už není problém být tím, který slouží. Ale to také od nás vyžaduje modlitbu o sílu překonat naše vlastní sobecké Já.

Jednou ze služeb je také pomoc knězi při udílení některých svátostí, zejména svátosti křtu a eucharistie (sv. přijímání a mše svaté). Ale jak jsme si řekli, ne jenom, je to i služba mimo zdi kostela a to je hlavním posláním ministranta. Funkcí každého ministranta je prostě sloužit - jak to ostatně má ve svém názvu.
© 2011 - Helena Frolková