Povídky

Syn

Vypráví se, že jeden zámožný muž se svým synem vášnivě milovali umění a sbírali jedinečná umělecká díla. Ve sbírce měli vše, od Picassa až po Rembrandta. Před obrazy trávili dlouhé chvíle a obdivovali je. Když vypukla válka, syn musel narukovat. Byl velmi odvážný. V jedné bitvě se snažil zachránit těžce zraněného kamaráda. Když už byli téměř v bezpečí, smrtelně ho zasáhla kulka. Zpráva otce zdrtila, ztrátu jediného syna nesl velmi těžce.

Po válce se u dveří zarmouceného otce objevil mladý muž. Nesl v náručí velký předmět. Řekl: „Pane, neznáte mě, ale já jsem ten voják, kterému váš syn zachránil život. Je mi to moc líto, že zahynul. Znali jsme se velmi dobře a on mi často vyprávěl o vaší lásce k umění.“ S těmi slovy podal mladý muž otci balík a řekl: „Nic moc to není, nejsem zrovna velký malíř, ale myslím si, že váš syn by měl radost, kdybyste tento dar přijal“.

Otec balík rozbalil. Nemohl uvěřit svým očím. Byl to portrét jeho syna, který tento mladý muž namaloval. S úžasem pozoroval, jak věrně vystihl jeho podobu. Do očí mu vstoupily slzy. Poděkoval a nabídl mu, že za obraz rád zaplatí.

„Ne ne, pane, dlužníkem jsem já. Nikdy bych nemohl zaplatit za to, co pro mne udělal váš syn. Přijměte tento dar jako dík a vzpomínku.“

Obraz pak měl čestné místo v jeho sbírce. Kdykoliv někdo přišel na návštěvu, otec vedl návštěvníky nejdříve k portrétu svého syna a teprve potom mohli obdivovat vzácná díla slavných Mistrů.

Za několik let po této události otec zemřel. Podle poslední vůle měla být celá sbírka prodána ve velké aukci. Sjelo se mnoho významných sběratelů a netrpělivě čekali, až uvidí vzácná díla. Měli jedinečnou příležitost nakoupit obrazy Mistrů.

Před nedočkavými účastníky se nejdříve objevil portrét syna. Licitátor klepl poprvé kladívkem a oznámil: „Zahajujeme aukci. Před vámi je portrét syna. Kdo přijde s první nabídkou? Kdo začne?“ Nastalo rozpačité ticho. Pak se ze zadní rady ozval muž: „Chceme vidět Mistry! Tenhle vynechte.“ Licitátor však trval na svém. „Dražbu začínáme portrétem syna. Kdo udělá první nabídku? Kdo začne?“ Znovu se ozval rozčilený hlas: „Přišli jsme se podívat na Van Gogha, Rembrandta. Dejte se do pořádné dražby! Nechte portrét syna nakonec.“ Licitátor pokračoval. „Nabízím portrét syna. Kdo začne, kdo chce koupit portrét, syna?“ Opět nastalo trapné ticho. Konečně se vzadu ozval hlas. Patřil rodinnému zahradníkovi, který se na aukci přišel jen podívat. Tiše řekl: „Nabízím za portrét deset dolarů.“ Zahradník nepatřil mezi boháče a deset dolarů bylo vše, co u sebe právě měl. „Máme první nabídku. Deset dolarů, kdo dá víc?“

Další nabídka nepřicházela a tak licitátor zvedl kladívko se slovy: „Poprvé, podruhé“ a po krátké pauze klepl po třetí. „Prodáno za deset dolarů“.

Muž, který seděl ve druhé řadě, zvolal: „Konečně, dejme se do pořádné dražby!“ Licitátor však odložil kladívko se slovy: „Pánové, je mi líto, ale aukce je u konce“. „Co bude s díly Mistrů?“ Je mi líto, pánové, je po aukci“. „Co bude s dalšími obrazy?“

Je mi líto. Jsem vázán podmínkou poslední vůle. Když jsem byl určen, abych vydražil tuto sbírku, nesměl jsem ji prozradit, dokud nebude vydražen portrét syna. Teď všem oznamuji, že kupec portrétu syna získává nejen celou sbírku, ale stává se dědicem celé pozůstalosti. Ten, kdo koupil syna, dostal vše!“

1J 5,12  Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život


NEBUDETE-LI JAKO MALIČCÍ

Půjdem spolu do Betléma,“ zvou nás líbezné koledy a my jsme za jejich hlasem opravdu vyšli ze svých domovů. A přišli sem k betlému, který si tu naši farníci ke své radosti i k radosti nás všech postavily. Tak je to dnes ve všech chrámech světa: všichni lidé mohou dnes přijít k betlému, aspoň tomu symbolickému. Mnoho lidí se každoročně v tento čas vydává i na cestu k tomu opravdovému Betlému, jedou do Palestiny. Byla to vždy cesta obtížná a nebezpečná a je tomu tak i dnes. Ale komu se podaří dostat se až do vesnice Betléma a stane před chrámem, který je postavený nad jeskyní Narození Páně, ten se přede dveřmi s podivem zastaví. Do mohutného chrámu vede jen nízký vchod, takže každý se musí sklonit, aby tam mohl vstoupit a stanout před místem, kde se narodil Kristus Pán.

Tam na průčelí je vidět původní veliký a vysoký vchod, ale ten je přizděný. Proč to tak křesťané udělali? Když se Svaté země zmocnili Arabové, mohamedáni, vjížděli do chrámu Narození Páně na koni, aby dali najevo, jací jsou oni páni. A tak křesťané vchod zazdili, aby každý, kdo se chce setkat s Božím Dítětem, musel s koně dolů. Dolů s koně, pokořit se, to musí každý i dnes. Budu vám teď o tom vypravovat bajku. Co je to bajka, to jistě všichni víte: je to povídka, v níž zvířata jednají jako lidé. Lidé se mají v tom chování zvířat poznat. A tak poslouchejte, zda budete tomu vyprávění rozumět.

To prý se tenkrát, když se narodil Ježíšek, stalo mnohem víc, než vypravuje evangelista Lukáš. Pastýři roznesli všude po okolí všechno, co tam viděli a slyšeli. Lidé to slyšeli a běželi do Betléma. Slyšela to i zvířátka, a ta chtěla také ten div vidět. A tak se všechna horem pádem hrnula k jeskyni. Orel rozmáchl křídla a vylétl do výše, lev zařval a rozběhl se, žirafa natáhla krk a vyrazila úprkem, slon mohutně zatroubil a začal dusat po cestě, že po něm zůstala oblaka prachu. A v tom prachu capkala za nimi i všechna malá zvířátka: myška, krtek, vrabec, ba i bobřík vylezl z potoka a běžel za nimi. Nejprve dolétl k jeskyni orel a rovnou do dveří před jeskyňkou. Jenže ouha, narazil roztaženými křídly, dovnitř se nedostal, jen drápy futra dveří rozdrásal.

Za ním se přiřítil lev s otevřenou tlamou, ale kdepak s takovou obrovskou hlavou do takových malých dvířek. Také uvízl venku. Pak přiběhla žirafa: té byla dvířka sotva tak po břicho - a tak zůstala stát venku a začala okusovat slaměné došky na stříšce. Poslední přikvačil slon a než se stačil zastavit, bác a vyrazil dvířka z pantů. To už toho měl svatý Josef dost, vyběhl a hnal všechny ty hosty pryč. Tak tam všichni ti velikáni museli přešlapovat jen opodál. Když přicupitala ta malá zvířátka a viděla spoušť, co ti velcí nadělali, řekla si: „Tohle musíme spravit! To by mohlo na Ježíška pršet a rozbitými dveřmi by na něj táhla zima.“

A tak myška s vrabcem začali sbírat rozházená stébla slámy a dělat nové došky na střechu. Žirafa tam ty došky zvedala a skládala. Bobřík uhryzal z kůlů nová futra a slon do nich nasadil dvířka. A hle: maminka Marie vyšla ven s Ježíškem v náručí a všichni ho uviděli, pozdravili a spokojeně se vraceli domů.

Tak je to, milé Boží děti, dodnes a stále. Mnoho lidí jde dnes do kostelů, podívat se na betlém, copak o to. Ale kdo hledí moc zvysoka, kdo se nezastaví, neztiší, neskloní a nepokoří, ten Boží Dítě vlastně ani neuvidí. Očima vidíme jen symbol, obraz. Tu pravou skutečnost uvidíš jen v duchu, svým srdcem. Je to tak u betléma, je to tak i u stolu Páně při svatém přijímání. Očima vidíš symbol, bílou oplatku chleba, ale srdce otevři pro Hosta, Pána Ježíše Krista. Poděkujme Pánu Bohu za to. Radujme se. Veselme se. I nám narodil se Kristus Pán.


Nebe a peklo

Jeden člověk kráčel po cestě se svým koněm a psem. Když procházeli pod rozložitým stromem, uhodil do stromu blesk, zasáhl je a všechny tři zabil. Muž ale nepochopil, že již opustil tento svět, a kráčel dál s oběma zvířaty.
Cesta do kopce byla velice dlouhá, slunce pražilo, oni byli zpocení a měli velikou žízeň. V jednom ohybu cesty náhle spatřili nádhernou mramorovou bránu a za ní se rozkládalo náměstí, vydlážděné kusy zlata. Uprostřed něho tryskala z fontány čirá voda. Pocestný zamířil k člověku, který hlídal u vchodu.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpověděl strážce.
„Kde to jsem? Je to tu krásné.“
„Tady je nebe.“
„To je dobře, že jsme v nebi. Máme hroznou žízeň.“
„Můžete vejít a pít vodu podle libosti.“ A strážný ukázal na fontánu.
„Můj kůň a můj pes mají také žízeň.“'
„Lituji“, řekl strážný. „Zvířata dovnitř nesmějí.“
Ten muž byl velmi zklamán, neboť žízeň ho sužovala, ale nechtěl pít sám. Poděkoval tedy strážci a šel dál. A zase šplhali dlouho do kopce, až se vyčerpáni dovlekli k místu, kde stála stará brána a za ní se táhla prašná cesta lemovaná stromy. Ve stínu jednoho stromu ležel muž. Obličej měl zakrytý kloboukem a zřejmě spal.
„Dobrý den,“ řekl poutník.
Muž kývl hlavou.
„Máme hroznou žízeň, já, můj kůň a můj pes “
„Tamhle mezi těmi kameny je pramen “, pravil ten muž a napřáhl ruku směrem ke kamenům. „Můžete se napít po libosti.“
Muž, kůň a pes šli k prameni a uhasili žízeň.
Poutník znovu poděkoval. „Přijďte, kdykoliv se vám zachce“ odpověděl muž.
„A jak se to tady vlastně jmenuje?“
„Nebe.“
„Nebe? Ale strážce u té mramorové brány mi řekl, že nebe je tam!“
„To nebylo nebe, to bylo peklo.“ Poutník byl zmaten. „Měli byste zakázat, aby tam užívali vašeho jména! Ta falešná informace určitě způsobí hrozný zmatek!“
„Ale vůbec ne! Ve skutečnosti nám prokazují velkou laskavost, protože tam zůstanou všichni, kdo jsou schopni opustit své nejlepší přátele… !“

.


© 2011 - Helena Frolková