Základy Katolické víry

 

Asi nikdo z nás nemá pochybnosti, že základem naši katolické Církve je víra v Trojjediného Boha. Avšak je potřeba také vědět, že tato víra se opírá na třech pilířích:
Písmu Svatém Tradicí Magisteriem
Každý z nás určitě setkal se s Božím Slovem, které je obsaženo v Bibli.
Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako Starý a Nový zákon. Bible je nejvíce překládanou a vydávanou knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. První český překlad celé bible vznikl kolem roku 1360.
Starý zákon mají křesťané z velké části společný se židy. Jednotlivé knihy, kterých katolická Církev uznává 46, vznikaly v průběhu více než tisíce let. Nejstarší části Starého zákona sahají do 14. století př. Kr.
Jednotlivé části vypráví o stvoření světa a prvotním hříchu, dále popisují, jak si Bůh vyvolil jednotlivce a následně celý národ (izraelský), aby skrze něj jednou požehnal všem lidem. Starý zákon je příběhem Boží věrnosti, který stále hledá cestu k lidem, a člověka, který často padá a znovu povstává. Nejmladší části Starého zákona sahají do doby cca 165 př. Kr.
Nový zákon popisuje příchod Boha na zemi v Ježíši Kristu a život prvotní Církve.
Základem Nového zákona jsou čtyři evangelia (podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana), které popisují Ježíšův život, umučení a vzkříšení. Ty jsou jádrem Bible a nejcennějšími texty církve. Nový zákon obsahuje také knihu o životě první církve (tzv. Skutky apoštolů), dopisy (např. svatého Pavla nebo Petra) a knihu Zjevení.
 
Podobně jako tomu bylo ve Starém zákoně, i v tom novém se mnohé spisy předávaly nejprve ústně. V prvotní církvi se říkalo, že Písmo svaté je „zapsáno spíše v srdci církve než na pergamenu“. Nedlouho po Ježíšově smrti a vzkříšení se však začíná ústní tradice zapisovat do evangelií.
V prvním století po Kristu vznikalo více textů, než je nyní obsaženo v Bibli. Jelikož však vznikal Nový zákon v živém společenství křesťanů, později také sami věřící poznali, které z těchto textů jsou přímo inspirovány Bohem: „Ano, těmito slovy k nám promlouvá sám Bůh, jsou inspirované Bohem“. Počet spisů, ze kterých se skládá Nový zákon, je 27. 
 
Pojem Tradice
V první části jsme se soustředili na Písmo. Doufám, že nikoho nepřekvapím, když uvedu, že písemnému záznamu knih, hlavně SZ, předcházelo ústní předávání z generace na generaci. A to není nic jiného než tradice - od latinského traditio – podání (ústní).
Pod tento pojem můžeme zařadit kázání a práci apoštolů, formování prvotních obcí, rozvoj liturgie a v neposlední řadě také vyznání víry – symbol (Tradice chápana v úzkém smyslu).
Proces předávání z generace na generaci spojuje jednotlivá pokolení a vytváří z nich společenství víry (Tradice chápaná v širším smyslu). Tedy i my jsme součástí tohoto procesu, který nás spojuje s našimi předky a také s našimi potomky.
Vztah Tradice a Písma
Z výše uvedeného důvodu se ve východním křesťanství nadřazuje Tradice před Písmem. V západním křesťanství je důraz kladen na Písmo, což souvisí s vynálezem knihtisku.
Musíme mít však na paměti, že jakási nadřazenost Písma nad ústním předáváním úzce souvisí s působením Ducha sv.. Soubor Svatých Písem byl tradován, zapsán, redigován a předkládán za přímého Božího vnuknutí – inspirace. Můžeme tedy říci, že Písmo není možné jen tak oddělit od Tradice díky vzájemné provázanosti.
 
O tomto vztahu krásně hovoří konstituce O Božím zjevení (Dei verbum) II. Vatikánského koncilu v čl. 9: „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou ve vzájemném a těsném spojení. Obojí vyvěrá z téhož Božského pramene a splývá jaksi v jedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je Boží řeč zaznamenána z vnuknutí Ducha svatého a posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán svatým apoštolům a bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat se stejnou láskou a vážností.“
Tento výmluvný text v několika větách vystihuje podstatu vztahu mezi Písmem a Tradicí. Tradici můžeme označit jako prostor, v němž se uskutečňuje Boží zjevení.
Trojí funkce Tradice
Tradice chápána v širším slova smyslu se stává pro křesťanskou víru základním – konstitutivním – prvkem. V ní je uzavřen vznik Písma i otázka kánonu. Ústní tradice sama doplňuje to, co nebylo v Písmu zachováno a navíc obsahuje i výklad a porozumění zapsanému slovu. Tradice má tedy 3 základní funkce: uchovává, zajišťuje pokračování a je podkladem pro obnovu.
Základem jsou apoštolové, jejich osobní zkušenosti a hlásání, jenž jsou základem Tradice. Každý redaktor knih NZ nebo vykladatel těchto knih musel přihlížet k tomu, co řekli nebo napsali očití svědci, Ježíšovi učedníci.
Na to navázal živý duch společenství, který se projevuje nejvíce v liturgii a jenž pomáhá rozvíjet to, co bylo přijato od základu: Ježíš a apoštolové.
Pojem Magisterium
V tomto úřadě nebo také službě můžeme vidět pomyslnou střechu všech pramenů, které tvoří Tradici. Těmito prameny jsou: liturgie, apoštolští Otcové, církevní učitelé, dějiny církve a teologové.
 
Kristus dal apoštolům, a vlastně celé církvi, úkol hlásat evangelium a také ho uchovávat neporušené. Už v Novém zákoně jsou apoštolové (ať už jako sbor nebo i jednotlivě) jakýmisi strážci a rozhodčími pravověrnosti hlásané nauky. V pozdější době je patrný odlišný vývoj na Západě a Východě. Na Východě je důraz kladen na tzv. Ekumenické koncily, které můžeme chápat jako setkání, kde se rozhodovalo o výkladu víry celé církve. Na Západě pomalu vystupuje na úkor koncilů do popředí autorita Římského biskupa – papeže.
Nositelem Učitelského úřadu je tedy v první řadě papež se sborem biskupů a také každý biskup, pokud je ve shodě s papežem. Rozhodnutím tohoto úřadu je přisuzována neomylnost pouze ve věcech víry a mravů, jak to definuje I. vatikánský koncil (1869 – 1870). Tato neomylnost však stále zůstává podřízena Božímu slovu. Jinými slovy papežská neomylnost se netýká přírodních ani společenských věd, ale pouze víry a mravů!
Rozdělení Magisteria
Tento učitelský úřad můžeme také rozdělit na dvě základní formy: řádný a mimořádný učitelský úřad.
V řádném učitelském úřadě jde o vyjádření církevní nauky. Používají se k tomu zpravidla encykliky (okružní listy). V těchto encyklikách papež vysvětluje věřícím obecnou víru církve a aktualizuje její význam. Dále k řádnému úřadu patří synody biskupů, což jsou poradní sbory papeže v jednotlivých částech světa. Na jejich základě papež vydává synodní exhortace (výzvy), které se týkají problémů v různých oblastech světa. K tomuto řádnému úřadu také patří i služba biskupů v jednotlivých diecézích. Tato služba může mít podobu např. prohlášení, kázání, pastýřského listu.
Za projev mimořádného učitelského úřadu považujeme jednoznačně definované pravdy víry – dogmata, která byla formulována zvláště v prvních staletích církve na již zmíněných koncilech. Tyto ekumenické (celocírkevní) koncily byly svolávány, aby jednoznačně určily, co je a co není shodné s Božím zjevením. Nejznámějším plodem koncilů je Vyznání víry, tzv. Nicejsko-cařihradské (to dlouhé – pozn. autora). Tohoto mimořádného učitelského úřadu může papež využít k vyhlášení další pravdy víry i tehdy, když z objektivních příčin není možné svolat ekumenický koncil, jak tomu bylo mezi I. a II. vatikánským koncilem (dogma o Nanebevzetí Panny Marie, r. 1950).
Pojem dogma
Jak již bylo výše napsáno, s mimořádným učitelským úřadem souvisí pojem dogma. V současné společnosti má toto slovo velmi negativní nádech. Podívejme se však víc do historie, abychom tomuto pojmu více porozuměli.
Slovo dogma pochází z řeckého dokein  a znamená to, co se jeví dobrým. Už tento prvotní význam nám ukazuje, jak je dnešní chápání tohoto slova pokroucené… Toto slovo se používalo už v antice k označování výpovědí ve filosofii, pak dekretů císařů. V církvi začali apoštolští Otcové takto označovat předpisy a nauku týkající se Ježíše Krista. Velkého rozvoje zaznamenal tento pojem v 16. století, kdy jej Melchior Cano (dominikánský teolog) vykládá jako zjevenou pravdu, která byla církví přijata od apoštolů, ekumenických koncilů a jež byla papežem jako dogma definována a souhlasí se smyslem víry. Protikladem dogmatu je blud – hereze.
Boží zjevení je již uzavřeno a nelze k němu nic přidat. Pokud se tedy objeví nové dogma, jedná se o nový výklad dané zjevené pravdy, ale ne o novou pravdu jako takovou. To je třeba mít neustále na paměti. Na místě je podobenství o hořčičném zrnku (Mk 4,30-32) - celý strom je již obsažen v tomto malém zrnku, ze kterého postupně roste do výšky a šířky.

 

© 2011 - Helena Frolková