Bůh Otec
 
Víra naklání celé naše bytí směrem k Bohu:
Je přesvědčením (mé myšlení) - když čtu Bibli, přijímám Boží Slovo, které ve mně působí jistotu.
Je důvěrou (mé city) - když důvěřuji jeho zaslíbením, zakouším, že Bůh je věrný.
Je poslušností (má vůle) - když Ho poslouchám, ctím Jej a dokazuji druhým skutečnost své víry.
Je také Božím darem ( milost ) – když ho přijmu, jdu cestou Boží
Pascalova sázka:
Jestliže přijmeme názor, že Bůh neexistuje a podle toho budeme žít celý život, v zásadě v tomto životě nic nezískáme, ovšem můžeme ztratit celou věčnost.
Jestliže přijmeme názor, že Bůh existuje, v zásadě o nic nepřijdeme v pozemském životě, ale můžeme získat celou věčnost.
Tohle jen potvrzuje, že i pro člověka dnešní doby je lepší věřit než nevěřit.
Zkusme poznat jaký je náš Bůh
Ježíš Kristus shrnuje Boží blízkost a lásku v jednom slovu: “Otec” - ABBA a učí své učedníky modlitbu Otče náš….
Ježíš říká v Evangeliu p: “Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí!” (Mt 7,9.11).
Nebezpečí v chápání Boha Otce
S pojmem a představou Boha - Otce je spojeno jedno nebezpečí. Existuje velké pokušení představovat si Boha jako omezenou bytost na způsob člověka.
         Pro mnohé se představa otce možná pojí s vlastními nedobrými zkušenostmi. Možná svého otce ani vůbec nepoznali, nebo ho poznali jako tyranského a nespravedlivého despotu. Tady je důležité připomenout, že otec, tak jak jsme ho sami poznali, nemůže být modelem pro Boha - Otce, ale naopak. Bůh Otec se může a má stávat modelem pro lidské otce…
Nesmíme zapomínat, že všechna naše pojmenování Boha mohou být ve svém důsledku značně zavádějící. Bůh není muž, není ani žena. Je to Bůh, přesahující naše pojmy a chápání. Bůh Bible v žádném případě nemá jen otcovské rysy! Ve Starém i v Novém zákoně Bůh zjevuje i vlastnosti a způsoby jednání, které jsou typicky mateřské: utěšuje, ochraňuje, živí, je něžný. Bůh je náš Otec a naše Matka (srov. Iz 49,15). Bůh není ani muž, ani žena, my však zakoušíme jeho ruku, kterou se nás dotýká, jako otcovskou i mateřskou.
Krásně to vystihl Rembrandt van Rijn ve známém obrazu Návrat marnotratného syna
Otcovu postavu – výraz jeho tváře, jeho postoj, barvy oblečení, poklidné gesto jeho rukou, spočívajících na ramenou syna – můžeme vnímat jako obraz Boží lásky k lidstvu.
Jeho rysy lze rozčlenit na 2 skupiny: jakoby lidské vlastnosti (poloslepý stařec, jeho zlatem prošívané roucho, tmavě červený plášť, jeho ztuhlé, ochablé ruce) a božské vlastnosti (nekonečný soucit, bezpodmínečná láska, věčné odpuštění).
Nyní teprve, v tomto světle, vyniká pravý střed celého obrazu – otcovy ruce. Každá ruka je jiná – levice je silná, svalnatá, roztažená po velké části synových zad – kromě otcovské něhy je v ní také pevnost, sevřenost, jistota, ochrana; pravice však je jemná, měkká a něžná, spočívající lehce na synově rameni, je to mateřská ruka, která nabízí soucit, něhu.
Otec vyjadřuje své otcovství tím, že ponechává svobodu svým dětem. Odchodem syna jakoby ztrácí své tělesné otcovství. Zbývá mu jen jediná autorita – autorita soucitu, pocházející z toho, že dokáže strpět všechny hříchy svých dětí. Jeho čisté srdce je naplněno hříchy svých dětí. To je pravý obraz věčného Otce, který od počátku stvoření čeká, že se jeho děti navrátí, aby konečně mohly jeho paže spočinout na jejich ramenou.
“„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Jan 3,32-33

Amen O A M D G

© 2011 - Helena Frolková