Věřím v Ježíše Krista, Syna Božího
 Ježíš Kristus (mezi 7 a 1 př. n. l. – mezi 29 a 36 n. l.), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanství.
Ježíš veřejně působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení a pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali. Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, muslimové za jednoho z nejvýznamnějších proroků. 
Jméno
Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helenizací vlastního jména יְהוֹשֻׁע‎‎ (Jehošua), případně staženého tvaru יְשׁוּע‎‎ (Ješua), což je židovská forma jeho jména, spolu s přívlastkem ha-Nocri tj. Nazaretský. První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména „JHVH“, druhou část pak tvoří sloveso יָשַע‎‎ (jáša‘) „pomáhat“, „zachraňovat“, „spasit“. Celé jméno pak lze přeložit jako „záchrana přichází od Boha“.  V přesném smyslu „Bůh je záchrana“. Přívlastek „Kristus“ je taktéž řeckého původu (χριστός christos) a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ‎‎ (mašíach), jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele.        Životopis Ježíše Krista
Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházejí buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius) a biblická archeologie. Zásadním problémem pro historické zkoumání Ježíšova života jsou klíčové písemné prameny (evangelia), které vznikly s časovým odstupem asi 30-70 let, s účelem šířit náboženské myšlenky, nikoli zachytit historii, a které nelze dostatečně konfrontovat s prameny jiného původu.
I když neexistuje spolehlivý fyzický důkaz o Ježíšově existenci, většina badatelů ji předpokládá. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická.Život podle Nového zákona
Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. Další informace podávají apokryfní evangelia, která však církve neuznávají za závaznou součást Bible.
Narození
Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. O Ježíšově matce Marii se evangelia a Skutky apoštolů zmiňují ještě na dalších místech a po smrti svého syna patřila k raně křesťanské obci v Jeruzalémě. Evangelia zmiňují také Ježíšovy bratry či spíše bratrance Jakuba, Josefa, Šimona a Judu, avšak vzhledem k širšímu vymezení slova ἀδελφός (adelfos) nelze s jistotou určit, zda Ježíš nějaké sourozence měl.
Markovo evangelium o Ježíšově dětství mlčí a Janovo evangelium před záznam o jeho vystoupení předřazuje pouze básnicko-teologický prolog, který s využitím řeckého filosofického pojmu λόγος (logos, slovo) líčí Ježíše jako odvěkou boží tvůrčí sílu, skrze niž vznikl celý svět. Evangelium Matoušovo a Lukášovo, společně s některými pozdějšími apokryfními texty, věnují Ježíšovu narození a dětství značnou pozornost.
Matoušovo a Lukášovo líčení Ježíšova narození však mělo bezesporu nesmírný vliv na formování křesťanské teologie a kultury. Hlavním smyslem těchto líčení Ježíšova narození je především poselství pro čtenáře evangelia, které chce předložit, kým Ježíš od počátku byl. Představují tedy ranou christologii zpracovanou pomocí vyprávění. Ježíšovy rodokmeny mají Krista zapojit do linie významných náboženských a světských vůdců Izraele, a vyprávění o početí z Ducha Svatého a narození z Panny ukazuje Ježíšův Božský původ. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě (viz Exodus), poukazuje na boží péči o Ježíše a umožňuje na dítě aplikovat staré biblické texty a přeznačit je na předpovědi událostí spojených s Ježíšem.
Místo narození
Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě, v čemž shledává naplnění starozákonního proroctví Micheášova.
Údaj, že Ježíš žil v galilejském Nazaretě, odkud dostává Ježíš také přídomek „Nazaretský“, je pak obecně považován za autentický, neboť v Ježíšově době nebyla s tímto místem spojována žádná očekávání. Evangelium podle Matouše sice uvádí, že tento údaj byl proroky předpovězen, avšak starozákonní proroctví tento údaj neobsahují; snad se může jednat o další davidovský odkaz, když kniha Izajáš nazývá mesiáše „proutkem (נצר néser) z Jišajova pařezu.
Datum narození
Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Palestině pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n. l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l.
Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným. Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Naval Observatory a klade Ježíšovo narození do roku 1 před naším letopočtem.
Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním. Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce, tzn. svátek Mitrův nebo císařův, který připadal na zimní slunovrat. Je pravdou, že po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204 (Komentář ke knize proroka Daniela). K tomu lze připojit také homilii Jana Zlatoústého z roku 386, kde tvrdí, že římská církev zná datum Kristova narození z archivu římské říše, ve kterém se uchovala akta o sčítání lidu provedeném na rozkaz císaře Augusta.                  
Dětství
Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství. Je jím příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli poté, co se o pesachu ztratil rodičům.
Křest Krista
Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu (podle Bible) a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů, je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako „předchůdce Páně“. Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa. Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Údajně se tak stalo v lokalitě Qasr al-Jahúd. O této události zpravují všechna čtyři kanonická evangelia a vykládají ji jako mesiášskou iniciaci Ježíše: podle jejích líčení se při křtu ozval z nebe hlas a označil Ježíše za vyvoleného božího syna.
Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Podle Janova evangelia Ježíšovi učedníci poté po nějakou dobu křtili v jeho přítomnosti a byl o ně větší zájem než o Jana. Na vrcholu svého působení však se Ježíš vzdal pevného místa a začal vystupovat jako putující kazatel v Galileji a okolních územích.
Veřejné působení
Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Sám říkal, že se narodil proto, aby vydal svědectví pravdě (Jan 18, 37)
Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu (Mt 12, 47-50), oslovení matky při svatbě v Káni, reakce na slova „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ (Mk 3, 32) a rovněž své učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů atd. Nábožensky motivované veřejné očištění chrámu byla jedním z důvodů jeho zadržení před ukřižováním.
Uzdravování
Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů, praktikované některými křesťanskými církvemi dodnes (viz exorcismus), kteří měli způsobovat jak tělesné tak duševní trápení a nemoci. Při uzdravení dochází v Bibli často též k obrácení dotyčného, popř. jeho vyznání.
Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou. V Bibli se můžeme dočíst, že Ježíš uzdravoval chromé i slepé, na které narazil. Například v J 4, 43 uzdraví Ježíš dítě královského služebníka jenom, že mu řekne na požádání, že jeho syn je živý, a když se vrátí domů, nalezne svého syna živého.
Učedníci a stoupenci
Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo na jeho cestách „Dvanáct“, skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. Podle biblického podání je Ježíš sám vybral a povolal, tedy vyzval je, aby opustili majetek, práci a rodinu (přinejmenším Petr byl ženat) a putovali s ním.
Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám. Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely ( Lk 8, 1). Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži.
Odsouzení a smrt
Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Svědectví je podepřeno též židovskými prameny (Josef Flavius).
Markovo evangelium označuje za den jeho smrti začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium hovoří o odpoledni 14. dne měsíce nisanu, tedy předvečeru svátku. Vzhledem k tomu, že je obtížné si představit Ježíšovu popravu právě během největší ze židovských slavností, zdá se, že je z historického hlediska Janovo vyprávění přesnější. V těchto letech pak 14. nisan připadal na pátek 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33. Je-li se možno spolehnout na údaj, že když Ježíši bylo na začátku jeho veřejného působení třicet let a že toto působení trvalo tři roky, připadá jako nejpravděpodobnější datum Ježíšovy smrti 7. duben roku 30.
V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory. V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu, spory s farizeji a saduceji, učení o Ježíšově těle coby pokrmu a další. Hlásání božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak židů. Je zřejmě nemožné posoudit, který z těchto prvků sehrál při Ježíšově odsouzení hlavní úlohu.
Prázdný hrob
Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do pláten a položeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie. Přes rozdílnost vyprávění jednotlivých evangelií lze pak konstatovat, že některé ženy šly posléze navštívit Ježíšův hrob, ale jeho tělo tam již nenašly, a že církev od počátku tento prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením. Židovská velerada vysvětlovala tuto skutečnost krádeží Ježíšova těla, kterou spáchali jeho učedníci, když římská hlídka u hrobu spala.
Avšak ani církev nedokazovala Ježíšovo vzkříšení z faktu prázdného hrobu, nýbrž zjeveními Ježíše jeho učedníkům, kteří začínají hlásat, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ač se objevily snahy vysvětlovat tato zjevení jako důsledek euforie či halucinace učedníků, případně jako podvod jejich či pisatelů evangelií a dalších novozákonních spisů, důvěryhodnost těchto teorií zpochybňuje vícero okolností, nejvíce pak fakt, že všichni apoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení ustát za cenu vlastního života. V případě podvodu pak lze předpokládat, že by zprávy o Ježíšově vzkříšení byly přesvědčivější a harmoničtější: rozdíly a rozpory mezi jednotlivými prameny tak potvrzují společné historické jádro.
Nanebevstoupení
Matoušovo a Lukášovo evangelium nekončí prázdným hrobem a tím, jak se učedníci a některé ženy setkaly se vzkříšeným Kristem. Poslední událostí, kterou popisují, je Ježíšovo nanebevstoupení. Ježíš tehdy vystoupil ke svému Otci a dal učedníkům takzvané velké poslání – jít do celého světa (počínajíc Jeruzalémem, Judskem a Samařím) a zvěstovat evangelium. Tím, kdo je v tom bude vést, bude Duch svatý, na jehož seslání měli počkat. To je však okamžik, kde již začínají dějiny Církve.
Ježíšovo učení
Třebaže se křesťanství odkazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy vzešlé z Ježíšova působení byly hlavním proudem křesťanství odmítnuty jako heretické a dnes obecně nejsou pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení, oproštěné od pozdějších kulturních nánosů a interpretací, je nesnadným úkolem; jeden ze způsobů tohoto bádání představuje historicko-kritická metoda četby spisů Nového zákona.
Ježíšovo učení navazuje na židovské tradice, které se snaží, v návaznosti na prorockou tradici, obnovit. Ježíš hlásá dobrou zvěst (εὐαγγέλιον euangelion, evangelium) o osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnosti, plnosti a neokázalosti v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení. Požadavky jsou zaměřeny na odpovědnost a smýšlení jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku. Ježíš podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd. a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, lásku k nepřátelům, sebekritičnost, odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Mt 25, 14-30 ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Etické principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním klade nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad planou servilitu vůči Bohu. Je kladen důraz na víru, která se projevuje nejen ovocem ducha, ale i zázraky a mocnými činy; současně v podobenstvích a kázáních podporoval racionální uvažování a rozeznávání „znamení doby“. Dle novozákonního podání Ježíš cílevědomě organizoval šíření svého učení příkladem i výkladem.
V období jeruzalémských událostí před Ježíšovým ukřižováním se objevuje i myšlenka výkupné hodnoty Ježíšova utrpení a smrti, zejména v Ježíšově proslovu nad chlebem při poslední večeři (Moje Tělo, které se láme/vydává za vás). Tato myšlenka byla později v rámci vývoje křesťanství propracována do ucelené teologie vykoupení, na niž navazuje i teologie svátostí.
 
™ Co je důležité?
Jeden převozník vzal do svého člunu filozofa, aby ho převezl po řece. Filozof mu začal klást otázky, jak už to filozofové mívají ve zvyku. „Co víš o hvězdách a měsíci, které nad námi svítí? Jaký mají vliv na naše moře, řeky a na náš osud?“ Převozník odpověděl: „Nemám tušení. Hvězdy svítí tak, jak jim to Bůh určil. Jaký mají na nás vliv, to nevím. Ale jsou krásné, a já je nemohu ani stvořit ani zničit. Jednoduše žasnu nad Boží krásou.“ Tu řekl filozof s hlubokým povzdechem: „To jsi ale promarnil čtvrtinu svého života.“
O něco později se znovu ptá filozof: „Znáš dějiny králů a panovníků, kteří nad tebou vládli a vládnou?“ Převozník odpověděl: „Nepotřebuji to znát. Králové a panovníci přicházejí a odcházejí, ale Bůh zůstává a je ke mně milosrdný. Co bych se tedy staral o jiné panovníky?“ Tu řekl filozof: „To jsi ale promarnil polovinu svého života.“
Za nějakou dobu to filozof opět nevydržel a zeptal se: „Znáš Boží podstatu? Víš, kým Bůh je? Jak ho může člověk poznat?“ Převozník odpověděl: „Ne, můj pane, to nevím. Vím jenom, že Bůh je, a že je to on, kdo činí všechno, co se se mnou i s tebou děje. Je milosrdný a dobrý a trestá zlo. Víc o něm vědět nepotřebuji. Spím lépe, když všechny své starosti svěřím jemu.“ Filozof byl hluboce pohoršen a zvolal: „To jsi tedy, hlupáku, promeškal čtvrtinu svého života!“
Krátce nato rozvlnila řeku bouřka, která stále sílila, takže se člun prudce houpal. Filozof padal z jedné strany na druhou a prožíval smrtelná muka. Tu přišla řada na převozníka, aby mu položil otázku: „Můj pane, proč jsi plný strachu? Ty snad neumíš plavat?“ A filozof odpověděl: „Ne, neumím.“ A převozník řekl: „Potom jsi, můj pane, možná také promarnil celý svůj život. Ale já ti rád pomůžu“
W. Hoffsümmer, Kurzgeschichten 3

 

© 2011 - Helena Frolková